Přijetí neboli Cesta ke stoickému myšlení 5.2#

 Vítejte u druhého dílu naší filozofické zastávky u stoického myšlení! Na úvod do této série se dostanete zde a na předešlý článek zde.

 Naposled jsme se bavili o takzvané apatii. Vysvětlili jsme si, že to neznamená nutně zavrhnout všechny emoce, pouze se jimi nenechat ovládat. Nakousli jsme myšlenku, nad čím má vlastně člověk moc. Na to se nyní podíváme.

 Dovolíme si podívat se na jednoho z nejznámějších stoiků – Marca Aurelia. Jako silně věřící císař (také nazýván filozofem na trůně) dost věřil v myšlenku determinismu. Jsou věci, co jsou prostě mimo lidské chápání či moc. Některé záležitosti jsou předem dané a člověk s nimi nic nenadělá. V čem je tato myšlenka zajímavá? Přináší jedinci klid. Jak?

 Když se člověk smíří s tím, že něco je prostě mimo jeho moc, nemá jak to ovlivnit, nezbývá mu nic, než to přijmout. Co člověk přijme, nemůže napadnout. V ten moment se logicky může soustředit na protipól – co vlastně ovlivnit může.

 Jaké to má uplatnění v moderní době? Když se přestaneme u každodenních problémů zastavovat a ptát se, proč se to muselo stát, proč já, budeme moct na to reagovat. A nenecháme-li se ovlivnit emocemi, zareagujeme nejspíš i adekvátně.

 Příště se podíváme na tzv. stoický klid.

„Řeknou-li ti, že o tobě někdo špatně mluví, nehaj se, nýbrž odpověz: Takže nevěděl o ostatních mých chybách, jinak by nebyl mluvil jen o těchto.“

                                                                 - Epiktétos